V prosinci roku 2002 jsme se jeli podívat k panu Vilému Berouskovi na opičáka Makaka rhesuse jménem Coco, kterého pan Berousek nabízel k prodeji. Měl jej navíc z vlastního chovu a do cvičení v cirkuse Bernes se mu nehodil. Byl krásný, a přestože jsem se do poslední chvíle zaříkávala, že se jedu jen podívat, okamžitě si mě koupil a hned po Novém roce 2003 jsme si pro něj jeli.

Seznamování a kamarádství s ním ze začátku vůbec nebylo jednoduché. Byl to mladý, asi dvouletý samec, který si teprve prosazoval svůj postoj v tlupě, tedy mezi mnou a jím, a velký problém byl také v tom, že jsme se vlastně neznali. Odneslo to pár škrábanců a facek, ale po tom, co zjistil, že mě ani toto neodradí, ustoupil a začali jsme spolu kamarádit. Já měla také veliký problém, nikdy v životě jsem doma neměla opici a jedinou záchranou v době poznávání mi byl pan Berousek po telefonu. Moc mu tímto také děkuji, velmi mi pomohl a pomáhá dodnes.

První léto v Dalešicích bylo pro něj obdobím velkého poznávání. Seznamoval se se svou novou voliérou, tehdy ještě malou, u nás v obývacím pokoji. Poznával náš „malý domeček“, zkoumal okolí, plaval v jezírku pro rybičky i v našem bazénu – do té doby, než jej prokousl...

Nejdříve nechtěl ani za nic na vodítko, ale když zjistil, že je to spojené s krásnými procházkami venku, vždy když jej později viděl, už čekal u dvířek a sám nastavoval kroužek pro zavěšení a hned potom utíkal ven...

Vodu přímo zbožňuje a při mytí voliéry mi denně lezl i do kbelíku s vodou. Celý se do něj ponořil a koukala mu jen hlava. Mokré bylo zcela vše: on, já, voliéra i okolí v obývacím pokoji. Strašně rád pomáhal s úklidem. Na tento denní rituál se přímo těšil. Kradl mi papíry, hadry, kartáč...vše musel vyzkoušet. Kdejaké tričko si oblékal na hlavu a když jsem mu žádné zvlášť pro něj nedala, prostě strhnul za mě to moje a vyhrál...

  Snažila jsem se jej denně něčím zaměstnat, ale chodím stále do práce a v té době jsem měla pocit, že mu stejně něco chybí. Nějaká společnost, vždyť je to tlupové zvíře, které nechce být samo... Vymýšleli jsme mu společnost. Zkoušeli jsme mu dát k voliéře andulku. To nebylo nic moc, za chvíli jej nebavila.Všechny hračky ho přestaly zajímat během 2 dní. Začali jsme se ohlížet po opičce a docela brzy jsme ji sehnali. Manželé Bínovi si pořídili opičku do Prahy do paneláku a ve velice krátké době zjistili, že se opice v paneláku chovat prostě nedá. Alespoň ne tak velká. A makakové rozhodně malí nejsou.

Tak jsme museli vybudovat novou, větší voliéru, aby se nám tam oba opičáci vešli. Dnes mají voliéry dvě. Jednu v baráku s otvíracím okénkem do druhé, větší, venku.Nejraději mají tu venku. Mají nádherný přehled o tom, co se děje na dvorku, jak si tam hrají psi, co tam děláme my a oknem v mezipatře nás pozorují i na schodišti, takže jim nic neujde.

Tak 8.11.2024 nám po 22 letech společného života Cocinek odešel za duhový most. Dožil se 24,5 roku. V posledním roce už ztratil skoro všechny zuby a byl neskutečně stařecky vyhublý, ale držel se do poslední chvíle. A do poslední chvíle jsme byli s nim a hladili ho. Teď už spinká věčným spánkem a my na něj nikdy nezapomeneme. Je v našem srdíčku……